2. červen – Den, kdy se hlas těch, které nikdo neposlouchal, stal ozvěnou spravedlnosti

Před téměř padesáti lety, v červnu roku 1975, vstoupila skupina více než stovky sexuálních pracovnic do kostela Saint-Nizier v Lyonu. Nešlo o tichou modlitbu, ale o čin zoufalství a odvahy. Transparent na věži s nápisem „Naše děti nechtějí, aby jejich matky šly do vězení“ byl více než výkřikem – byl obžalobou společnosti, která ženy na okraji trestá za to, že existují, ale odmítá je chránit.

Obsazení kostela odstartovalo vlnu odporu. Sexuální pracovnice po celé Francii – často matky, dcery, sousedky – se rozhodly říct dost. Protestovaly proti policejnímu násilí, ignoranci státních institucí a brutálním podmínkám, v nichž byly nuceny přežívat. Jejich čin tehdy nevedl k okamžité legislativní změně, ale zapálil jiskru, která rozžehla mezinárodní hnutí za práva sexuálních pracovnic. Proto si 2. červen každoročně připomínáme jako Mezinárodní den sexuálních pracovnic*ků.

V něčem působí protest v Lyonu téměř vizionářsky. Tehdejší požadavek na spravedlnost, bezpečí a práva zůstává i dnes naléhavě aktuální. O to paradoxnější je, že místo solidarity čelí snahy sexuálních pracovnic*ků organizovat se a zlepšovat své podmínky často útokům, a to dokonce ve jménu jejich údajné „ochrany“. Mezinárodní výzkumy organizací, které se zabývají lidskými právy a snižováním rizik, však opakovaně potvrzují to, co říkají samotné pracovnice: dekriminalizace je nejúčinnějším nástrojem ke zvýšení jejich bezpečnosti, a možnosti uplatňovat základní práva. Studie organizace Médecins du Monde navíc ukázala, že tzv. model „ukončení poptávky“ ve Francii vedl ke zhoršení zdravotní situace, ztížil výběr bezpečných klientů a oslabil možnost vyjednávat o použití ochrany. Namísto pomoci tak podobné zákony sexuální pracovnice*níky staví do ještě většího ohrožení a poselství z Lyonu, zdá se, zůstává nevyslyšeno.

Tento den však není jen historickým milníkem. Je zrcadlem naší současnosti. Sexuální pracovnice*níci po celém světě čelí každodennímu riziku násilí, stigmatizace, vykořisťování a kriminalizace. Mnozí nemají přístup k ochraně zákona nejen když jsou oběťmi zločinu, ale i v případech, kdy čelí bezpráví ze strany úřadů. Kvůli trestnímu postihu a společenskému opovržení jsou vytlačováni do neviditelnosti, bez nároku na základní pracovní práva, zdravotní péči nebo důstojnost. Ironií je, že i dnes, v době, kdy mluvíme o právech, bezpečí nebo inkluzi, čelí ti, kdo usilují o zlepšení pracovních podmínek v sexbyznysu, často větší represi než dřív. Zákony, které mají údajně „chránit“, ve skutečnosti zvyšují riziko násilí a brání sexuálním pracovnicím*kům v možnosti vybírat si klienty nebo vyjednávat bezpečné podmínky.

Mezinárodní den sexuálních pracovnic nám připomíná, že lidská práva platí bez výjimky. Právo na bezpečí, důstojnost, zdravotní péči, spravedlnost, respekt nemá být podmíněno tím, jakou práci člověk vykonává. Solidarita znamená vidět člověka i tam, kde jsme se to možná nenaučili. Znamená to naslouchat, když jiní mluví o útlaku. A znamená to postavit se na stranu těch, kteří se již příliš dlouho museli bránit sami. Na památku lyonské akce i jako závazek do budoucna říkejme společně: žádná práce by neměla znamenat ztrátu lidských práv.  Sexwork is work.