Proměny sexbyznysu v Praze očima filmařů
Jak se změnil sexbyznys a poskytování placených sexuálních služeb na území Prahy za posledních 30 let? Tuto celkem častou otázku slýchám nejen od nových zaměstnanců, ale i studentů, kteří naši organizaci navštěvují v rámci exkurzí, tak i od široké veřejnosti. Tu zase potkáváme v rámci otevřených dnů neziskových organizací, na přednáškách, či testování na pohlavně přenosné infekce. Pro některé z nás, kteří se v 90. letech narodili, celkem obtížná otázka a samozřejmě i odpověď. Často k získání relevantních informací využíváme vzpomínky služebně starších kolegyň, především naší zakladatelky Hanky Malinové. V neposlední řadě se také ale jedná o filmové zachycení doby v některých dokumentech či filmech, které nám tento vývoj mohou přiblížit.
Porevoluční léta jsou zobrazena ve filmu Mandragora (1997, režie: Wiktor Grodecki). Především studenti se často ptají, jak moc je daný příběh reálný a zda se zakládá na pravdě. Mohu konstatovat, že sexbyznys a zejména pouliční prostituce zažily v devadesátých letech opravdový boom. Otevřely se hranice s jinými státy. Bylo možné cestovat, poznávat jiné krajiny, zvyky a chutě. V počátcích se prostituce odehrávala především v městských hotelích a na pouliční scéně. Tehdy v hlavním městě bylo střediskem prostituce nejen v okolí „Perlovky“, kde je v současnosti pamětní deska upomínající hojné časy tohoto byznysu, ale také v okolí Národní třídy, Masarykova nábřeží, Jiráskova mostu, Žitné ulice, na Perštýnu. V té době bylo méně sexuálních pracovnic, než jaká byla poptávka. A díky tomu měly ženy v sexbyznysu vysoké příjmy ze svých služeb. Prostituce v těch letech byla o vysokých příjmech, což s sebou neslo napojení na sociálně patologické jevy jako například drogy a obchod s lidmi. Ale zpět k filmu Mandragora. Ten pojednává o chlapecké prostituci. V té době byla nejrozšířenější na Hlavním nádraží a v přilehlém parku. A samozřejmě v nově zakládajících se gay sex klubech.
Erotické heterosexuální kluby začaly vznikat o něco později a bylo jich poskrovnu. Postupně se ale u zákazníků staly velmi oblíbenými a vznikalo jich stále více. Tuto dobu nám už zobrazují například filmové dokumenty Heleny Třeštíkové, které ukazují životní příběhy klientek, jak z devadesátek, tak na přelomu tisíciletí. Její časosběrná dokumentární série Ženy na přelomu tisíciletí se zaměřovala na monitorování životních osudů několika žen. Rovnou dva díly režisérka věnovala i organizaci R-R. V těchto dílech jsou popisovány příběhy, radosti i strasti našich klientek a zároveň je v nich představené sociální divadlo ROZKOŠ, které je ochotnickým divadelním souborem organizace. Záběry z pouliční prostituční scény můžeme vidět ale i v jiných dílech. Okrajově je tato problematika zmíněna i dokumentu Katka (2010, režie: Helena Třeštíková), kde je závěrečná scéna, jak hlavní postava nabízí své tělo na Národní třídě. Nebo poslední vydaný dokument Anny (2020, režie: Helena Třeštíková). Dokument, který je pro naši organizaci velmi blízký, protože hlavní protagonistku si někteří z nás pamatují a vzpomínají na ní vždy s úsměvem na rtech. Samotná Anny představuje svéráznou postavu. Na ulici se vydala, aby její vnuci měli dárky k Vánocům. Aktivně se zapojila do našeho hereckého souboru a v originálních hrách s nadsázkou představovala těžký život příslušnic nejstaršího řemesla. Byla velmi otevřená a bezprostřední, nic neskrývala, vzdorovala životním karambolům i zdravotním problémům. A samozřejmě byla ráda, když její profese měla svou hodnotu a nevyzněla jako ztráta lidské důstojnosti.
Dalším přiblížením sexbyznysu a jeho vývoje je reportáž České televize z cyklu Pološero, život není černobílý. Jedná se o publicistický cyklus o lidských osudech a palčivých tématech. O sexbyznysu bylo natočeno několik reportáží v určitém časovém rozpětí. První z nich se jmenuje Kněžky lásky (2013). Dvě hlavní představitelky představují své zkušenosti na prostituční scéně a můžeme zde vidět různé pohledy na byznys a poskytování služeb.
Pro přiblížení reality sexbyznysu v těchto letech: pouliční scéna byla na ústupu, částečně za to může i městská vyhláška, která zakazovala poskytování placených sexuálních služeb na území hlavního města Prahy. V té době je erotických klubů v Praze velké množství. V nich poskytovaly služby ženy různého věku a různé národnosti. Tyto podniky navštěvovali nejen Češi, ale také zahraniční turisté. Zároveň se začínaly objevovat první privátní byty. Tzn. byty, kde ženy poskytují placené sexuální služby ve větším soukromí a pracující jenom na sebe.
Dalším dílem z cyklu byl dokument Stíny města (2013), který zachycuje mužskou prostituci zejména na Hlavním nádraží. Několik protagonistů zde popisují své zážitky, všichni si pamatují svůj první placený sex. Také uvádějí příčiny, které je vedly právě k této obživě. V této době ale dochází k posunu a mužská prostituce se stěhuje do gay sex klubů. Dnes již na nádraží na „motýlky“, jak se sami nazývají, nenarazíte.
Poslední díl Pološera, navazuje o několik let později dokumentem Živí mě sex (2018). Představuje čtyři různé životní osudy žen. Zároveň znázorňuje trendy v sexbyznysu, což je neustále rozvíjející se sexbyznys v soukromí a na internetu.
Mohu říci, že na území hlavního města rapidně ubylo míst, kde zákazníci naleznou nejen pouliční prostituční scénu, ale i erotické kluby. Za posledních deset let v Praze zaniklo zhruba 30 adres, kde se tyto podniky vyskytovaly. Otázkou zůstává, co pomohlo takto rapidnímu úbytku „domů rozkoše“. Pracují ženy raději samy na sebe? Je zde méně turistů, kteří tyto služby vyhledávají? Čeští muži mají raději větší anonymitu, a tak vyhledávají privátní byty? Odpovědi vydají na další článek. A ten Vám někdy v budoucnu představíme.
Ing. Mgr. Kateřina Šádková
Vedoucí Poradenského centra Praha
