29. 10. 2015

Rozhovor o sexuální asistenci aneb "lidi s postižením, ozvěte se, tlučte na brány" ...

Následující rozhovor byl pořízen během měsíce srpna. Jeho hlavním aktérem je Milan Langer, ředitel Trendu vozíčkářů. Dozvíte se v něm, jaký je postoj člověka, který se podílí na rozvoji sexuální asistence v ČR. Názory pana Langera jsou pro nás inspirativní a my věříme, že budou i pro vás. Rozhovor pro R-R natočila a vedla Bára Pšenicová.

B: Mohla bych tě poprosit, aby ses představil. Řekl, z jaké jsi organizace, případně jaký máš druh hendikepu.

M: Mé jméno je Milan Langer. Jsem na invalidním vozíků od dětství a mám něco, jako je svalová dystrofie. Úmyslně říkám „něco", protože doktoři se dlouho nemohli shodnout na mé diagnóze. Měl jsem napsané různé diagnózy. Pracuji v Trendu vozíčkářů, což je organizace v Olomouci, která poskytuje sociální služby, ale podporuje integraci i jinak.

B: Co pro tebe osobně znamená sex nebo sexualita?

M: S oblibou tvrdím, že jsem nekuřák, nepiják a nemrava. Zastávám názor, že sexualita je motorem nejenom lidstva, ale života vůbec. Je to svým způsobem nejdůležitější, v nás zakódovaný pud chcete-li, který je svým způsobem neodbouratelný. To neznamená, že někdo se neprojevuje sexuálně, tak jak to chápeme všichni, ale v každém z nás nějakým tím způsobem sexualita je.

B: Daří se ti v tvém běžném životě nějakým způsobem uspokojovat tvé sexuální potřeby? Jestli je ti to nepříjemné, tak odpovídat nemusíš.

M: Moje sexuální potřeby se v životě daří naplnit. Tím samozřejmě nemůžu tvrdit, že všechno. Zastávám názor, že nejdůležitější sexuální orgán je lidský mozek. Ten mi funguje naprosto v pořádku a mé představy jsou někdy velmi bujné a mládeži nepřístupné. Nejsem panic. Považuji za velmi dobré, že i tuto stránku nějakým způsobem v životě jsem otevřel a snad i mnohé zkusil.

B: V čem si myslíš, že je důležitý projekt sexuální asistence?

M: To je otázka na půl dne.

B: Já vím, tak zkus prosím vypíchnout nějaké body, které pro tebe osobně jsou podstatné. Proč si myslíš, že by ta služba měla vzniknout?

M: Stýkám se běžně se spoustou lidí se zdravotním hendikepem. V různých situacích. Ne každý má odvahu přiznat, že zrovna toto je jeho problém a že by potřeboval pomoct řešit otázku své sexuality. Víte, když někdo vyrůstá v prostředí, kde neví, že nějaká čokoláda vůbec existuje, tak můžete tvrdit, že vám nechybí, že o ní nevíte. Přesto ta čokoláda má své místo na zemi. To je samozřejmě věc nesrovnatelná. Mně se líbí článek, který jsem teď před nedávnem viděl na vašich stránkách, že sexualita je něco jako toaletní papír. Není to z mé hlavy a omlouvám se, teď si nevzpomenu na autorku. Je v tom hluboká pravda, ať si každý sáhne do svého svědomí, dovnitř, a dovede si on představit, že by se jemu zavřely veškeré brány sexuálního života? Rozhodně nechápu sexualitu pouze jako gymnastické cvičení muž a žena. To je jenom jeden, možná pro někoho nejpřirozenější způsob, ale rozhodně to není celá sexualita. Je to od vnímání krásy lidského těla a tedy i sebe samého, přes různé erotické vjemy, které nám dokáží zpříjemnit život. Hudba, příjemné jídlo, tanec. Tanec je v podstatě sám o sobě, a domnívám se, že proto vzniká, erotická záležitost. Vůně. Vnímání hlasu toho druhého. Až po takové věci, jako jsou dotyky, hlazení a potřeba masturbace. Nevím, jestli se dělal průzkum, který by zodpověděl, kolik procent dospělých v padesáti letech by řeklo, že nikdy nemasturbovalo. Myslím si, že číslo těch, kteří by mohli s čistým svědomím říci ne, je velmi nízké. A umíte si představit, že jsou lidé, kteří nejsou sami schopni toto vykonat, že nemají tu možnost? Jak mají nabýt sebevědomí? Jak mají poznat, že mají právo hledat třeba regulérní partnerský vztah? Aniž by zjistili, že to stojí za to, že je to vůbec možné v jejich případě. A třeba i náhradními způsoby si užít daru lidské sexuality.

B: Jak by sis tu službu konkrétně představoval? Kolik si myslíš, že by ideálně mohla nebo měla stát? Co bys vše od té asistentky třeba očekával?

M: Já jsem v trochu jiné situaci, než k čemu je sexuální asistence určena primárně. To, jestli se partner nebo partnerka, sexuální asistent nebo asistentka s klientem vyspí v klasickém smyslu, je až třešnička, bonbónek na konci procesu. Já ho nezavrhuji a naopak ho považuji za velmi důležitý, aby tam byla i tato možnost. Ale u mnoha lidí je potřeba začít velmi od píky. Je potřeba je vůbec přesvědčit o tom, že jejich tělo je hodno toho, aby na něj někdo pohlédl a pohladil ho. Někdo jiný než jenom máma, které nás většinou milují, ať jsme, jací jsme. Přesvědčit se, že můžeme mít jako člověk také svá přání, touhy. Ale také, že můžeme nejenom něco chtít, ale něco i tomu partnerovi dát. Kdyby jenom to, že upřímné vděčné oči. Sexuální asistence by měla být hlavně na míru toho člověka. To není univerzální výtvor. Tak jak se nám snažili svého času vnutit, tady máte invalidní vozík a na něm jezděte. Já to přirovnávám k botám. Někdo potřebuje široké vysoké, někdo rád šněrovací, někdo naopak bez podpatku, nízké. Jiné boty se nosí na ples, jiné do hor. Sexuální asistence musí být pružná služba. Nemůže se nabízet jako houska na krámě. Někde, že přijdu a poprosím si deset deka sexuální asistence. Mělo by to být o tom, že člověk, buďto sám vyhledá tuto službu, nebo jeho blízcí mu to doporučí a pomohou mu tento kontakt navázat. Po rozhovoru se sexuálním asistentem, asistentkou, teprve může zjišťovat, co vlastně by chtěl a co očekává. Postupně bude objevovat své možnosti. K tomu mu musí být sexuální asistence průvodcem, rádcem, pomocníkem.

B: A jakou máš představu o ceně? Napadlo tě to někdy?

M: Cenu já vnímám jako potencionální rizikový faktor.

B: Tak řekni, kolik by sis představoval a kolik si myslíš, že si třeba řekne.

M: Já koukám na tebe a mám chuť ti říct, řekni si, co chceš. Ale vážně. Samozřejmě, něco to stát musí a bude. Ale na druhé straně, pro ty, co to budou dělat, to nikdy nemůže být byznys, na kterém velmi zbohatnou. Berme to tak, že je to otázka trhu, ceny, poptávky. Ale také nákladů. Hodin, které tomu ten asistent, asistentka, věnují. Takže jestli dnes máme na trhu hodinu práce od sto padesáti korun minimální, což jsou dělníci a podobně. Jestliže kvalifikovaná síla dneska s přípravou vyžaduje pět set korun a víc, tak řekněme ta hodina by mohla začínat od pěti set korun nahoru.

B: A kdo by podle tebe měl pracovat jako sexuální asistent nebo asistentka? Co si myslíš, že by ten člověk měl určitě umět?

M: Jsem docela nepřítelem škatulek školení. Někdo na to má od přírody. Je vnímavý, empatický, citlivý. Dá se říct, že to můžete dělat od hodiny, pokud je s tím člověk srozuměn, a pokud to on chce dělat. Pokud by to někdo chtěl dělat, protože zrovna nemá co dělat a momentálně si chce nějak vydělávat, tak ať vezme nohy na ramena a maže pryč. Je dobré, když asistenti a asistentky dostanou nějaký základ. Nějaký rozhled v tom, jaké typy jsou postižení. Co by mohli očekávat. Jak se tomu věnovat. Zda by mohli dostat psychologický výcvik v tom, aby uměli zpracovat různé nepříjemné situace, které je nutně budou při této práci provázet. Neumím si moc představit, že se napíše, toto je vzdělání, které je povinné. Děvčata, která dnes žijí v sexuálním byznyse, mají v uvozovkách jednu výhodu, že umí pracovat s tělem. Ale zase to nemůže dělat každá. Musí to být ta, která k tomu má blízko, nějaký vztah. Která umí naslouchat.

B: Co si myslíš, že by bylo třeba udělat pro to, aby se sexualita lidí s hendikepem začala brát vážněji?

M: Lidi s postižením, ozvěte se. Tlučte na brány. Mailujte na weby, které se tím zabývají. Nebojte se o tom mluvit se svým okolím. Dotažte se u organizace, která vám poskytuje jiné služby, jestli o tom vědí a jestli něco takového poskytují nebo mohou zprostředkovat. Z hlediska zákona je to problematické, ale pokud se neozveme my postižení, copak to může někoho jiného pálit? Koho svědí, ať se podrbe.

B: Co by si chtěl vzkázat veřejnosti, pokud by si chtěl změnit pohled na sexuální asistenci?

M: Možná se budu opakovat. Já po vás lidi chci jediné. Umožněte druhým kolem vás to, co chcete, aby lidé umožnili vám. Sáhněte si do svědomí, kdo z vás by chtěl být, buď celý život, to je u těch, kteří jsou vážně postižení od dětství, případně od určité doby, a bác a od teď se mne erotika netýká. Kdo z vás by to chtěl, má právo nás odsuzovat.

B: Poslední otázka. Kdo všechno by se měl podílet na boření tabu, které tady existují? Myslím ve formě institucí a podobně.

M: Určitě nejvíce a zejména ti postižení sami. Pak si myslím, že by to měly být všechny důležité organizace. Já myslím dokonce všechny organizace, které pracují nějakým způsobem se zdravotně znevýhodněnými. Je celkem jedno, jestli jsou to kamenná zařízení, kde ti lidé bydlí, anebo jsou to poskytovatelé terénních služeb. Podporu ministerstva, podporu vlády a jiných institucí získáme tehdy, když získáme podporu lidí, kteří tam jsou. To znamená, média musí pravdivě informovat. Ale ta mohou informovat pravdivě a otevřeně jen tehdy, když budeme otevření i my, postižení. Můžeme chtít po někom, aby změnil zákon, ale musíme se nebát o to nahlas říct. Stačí tak?

B: Stačí, děkuji mockrát.

« Červenec 2017 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Audio příběh