12. 12. 2016

Pro koho je přínosem specializované vzdělávání zaměřené na citový, intimní a sexuální život?

Článek Catherine Agthe Diserens pro revue SPCS / SZH, srpen 2016, překlad zajistila R-R: Možná se vám tato otázka zdá banální, jelikož odpověď na ni je zdánlivě velmi jednoduchá, a přesto je položena lehce provokativně. Mluvíme tu na jednu stranu o velmi složitém sociálním kontextu, ve kterém má každý a každá právo na naplňující citový a sexuální život, a na straně druhé stojí nutnost vysoce profesionálního přístupu ve všech oblastech specializované péče.
Chybějící vzdělávací programy, zacílené na otázky citového, intimního a sexuálního života vypovídají o tom, že se rozhodující úřady rozhodly pro strategii mlčení a ignorace, dvou faktorů, vedoucích k osamění a utrpění, které dále vedou ke zranitelnosti a rizikovému chování.

Foto: Cathrin Agthe Diserens na workshopu R-R k sexuální asistenci v roce 2015. Foto: Bára Pšenicová

Úvod

Role sexuality v historii lidstva se postupně proměňovala, od zaměření čistě na zachování rodu a rozmnožování se později stala funkcí společenské organizace a ještě blíže k současnosti se soustředila okolo potřeby jednotlivce mít sexuální identitu, uvolnit se se, nebýt sám, bojovat s touhou zemřít, potřeby přijímat doteky a dotýkat se, sdělovat milostné pocity a rozvíjet se, v rámci snahy dosáhnout uspokojení a sebevyjádření.

V průběhu 70. let se krátká sexuální revoluce hluboce podepsala na kreativním obohacení a diversifikaci rolí sexuality v lidském životě. O několik málo let později bylo v románské části Švýcarska podpořeno, obhájeno a schváleno právo na informace a vzdělávání v oblasti sexuality pro valnou většinu žáků státních škol.

Všechno, co se odehrává v oblasti péče o hendikepované občany, je odrazem dění v celé společnosti, i když s určitým odstupem jak v čase, tak ve způsobu implementace. Hendikepované osoby tak také požívají výhody z nově objevených hodnot, a společnost postupně uznává i jejich právo na citový, intimní a sexuální život. Sice pomalu, ale jistě.

Pravděpodobně se všichni shodneme na tom, že svět osob s mentálním postižením, do kterého patří jak děti, tak různí dospívající, je otevřený stejným právům, jako mají všichni ostatní.

Z hlediska nediskriminujícího přístupu tak logicky osoby s mentálním postižením mají stejný nárok na sexuální vzdělávání (i když specializované), jako děti a dospívající v rámci takzvaně zdravé populace.

Deklarace Evropského parlamentu (1992) říká v Rezoluci A3-231 / 92 :

(...) v oblasti lidských práv je nutné, aby vzdělávání v citové a sexuální oblasti u osob s postižením bylo prováděno s ohledem na jejich situaci.“

Zde tedy máme první odpověď na otázku z názvu tohoto článku.

Avšak otázka pro koho je přínosem specializované vzdělávání, zaměřené na citový a sexuální život ? také vyžaduje širší etické zamyšlení, jehož určitou část se pokoušíme nastínit právě zde:

V naší sexualitě jsme křehcí, a přitom žijeme ve společnosti, ve které kladou sociální symboly, vytvářené v rámci ekonomismu a postmodernismu, hlavní důraz na výkonost a výjimečnost ve všech oblastech, sexualitu nevyjímaje. (...) Zároveň však naše společnost činí celé skupiny sociálních aktérů křehkými: vytváří (...) prostor pro kulturní marginalizaci a sociální exkluzi na základě sebemenší zranitelnosti nebo sebemenšího nedostatku.“ [1]

Proto není snadné přijmout rozdíly a každý musí prokázat své dovednosti – dokonce i uskutečňování našich tužeb musí v dnešní době být dokonalé! [2]

Osoby, které žijí s mentálním postižením, nemají většinu času možnost účastnit se na podobných aktivitách stejně, jako všichni ostatní.

Na jednu stranu je to proto, že jim neposkytujeme adaptované prostředky k tomu, aby tyto aktivity mohli provádět, a na druhou stranu také proto, že jim vlastní citové a sexuální projevy u nich nedostávají stejný prostor k projevu, jako u nás.

V široké oblasti mentálních handicapů musíme tedy uznat fakt, že je možné dosáhnout interpersonálního potěšení v různých stupních a nekonečně různorodých podobách.

1. Speciální sexuální výchova jako přínos pro společnost

Sexualita, touha a potěšení jsou ve společenstvích často vnímány jako otázky, spadající do oblasti společenského řádu. [3]

„Nezapomínejme, že sexualita plní také společenskou funkci (...), že slouží jako nástroj komunikace, vytváření vztahů, jako symbol moci, určitého image, a že se tedy podepisuje do všech oblastí složité společenské hry. (...) Sexualita je tedy konstantní složkou socializace a kulturního způsobu života.“ [4]

V kontextu mentálního postižení se společnost milostných a sexuálních projevů dospívajících hendikepovaných občanů buď obává, nebo je neuznává vůbec. Společenská představa o postižení v souvislosti se sexualitou se zatím stále ještě nezměnila: předávané obrazy se ještě stále pohybují mezí infantilní sexualitou, která je omezená a závislá, nebo nezvládnutou sexualitou bez osobní cenzury a tedy potenciálně nebezpečnou.

Specializovaná sexuální výchova se tedy musí postavit představám většiny lidí.

Nejde však to to, aby společnost nějak rozvracela, ba právě naopak, jelikož: „jim ukazuje, co je třeba dělat a hlavně, co se dělat nesmí“!

Právě proto by specializované vzdělávání, zaměřené na citový, intimní a sexuální život, mělo předávat pasivní a přesnou představu o nebezpečí, o aktivním riziku, které jsou výsledkem co nejhlubší předchozí úvahy (v sexualitě neexistuje nulové riziko!) a to lidským a konstruktivním způsobem.

Pokud toto paradigma ještě upřesníme, dalo by se říct, že speciální sexuální výchova se podílí na všeobecném uvědomění, a že volby a činy v oblasti citového a sexuálního života vždy představují určité riziko, které je třeba zvážit.

A sdílení problematiky těchto složitých rozhodnutí, ať už ve skupinách nebo na individuálních sezeních, s dětmi, dospívajícími či dospělými, snižuje pravděpodobnost pocitu izolovanosti a otevírá prostor pro nová práva, ale také nové povinnosti. Rozvoj samostatnosti se totiž může (více či méně) odrážet také v dalších oblastech života.

Pokud je jedinec o něco lépe „vybaven“ v otázkách citového a sexuálního života, vede to ke snížení zranitelnosti a marginalizace, a následně také zvyšuje možnost získat novou osobní sílu. Dochází k vyšší míře socializace sexuality a speciální sexuální výchova tak hraje roli v integraci, které je v naší západní společnosti přikládán čím dál větší význam.

Objevuje se také další přínos, který však nikdo neočekával – některé postupy, které byly navrženy a realizovány s ohledem na mládež s postižením, tlačí na změnu a přinášejí inovace také pro jejich „zdravé“ protějšky!

Tak to platí ve francouzském regionu Charentes-Maritime, kde již několik let odpovídám za vzdělávání. Dochází tam k novému dynamickému vývoji – následkem intenzivní práce na sexuální výchově, určené pro dospívající handicapovanou populaci (která navštěvuje specializované integrované třídy gymnázií) se začaly objevovat projekty v oblasti sexuální výchovy, určené pro zdravé žáky!

Stejně tak se ve frankofonní oblasti Belgie program „vzdělávání v citovém a sexuálním životě pro osoby s intelektuálním deficitem“ 1 začal masivně rozšiřovat do jednotlivých institucí a společenské a politické hnutí začalo s iniciativou 2, která hovoří o příliš sporadické intervenci v rámci sexuální výchovy na veřejných školách a snaží se sexuální vzdělávání systematizovat.

A konečně, krátké scénky (ilustrující milostné situace a situace ve vztazích), obsažené na videokazetě doprovázejících zde zmiňovanou pedagogickou příručku, budou použity v rámci velmi zajímavého semináře pro zdravé žáky ve věku od 12 do 14 let, který proběhne jako součást sexuální výchovy v rámci povinné školní docházky, v 6. a 8. třídě.

Vždy je dobré si připomenout, že postižení nemusí být vždy pouze postižením, ale že také může být zdrojem kreativity...

Další z přínosu speciální sexuální a citové výchovy můžeme také hledat v rámci relativizace všudypřítomných společenských norem:

„(...) Udržovat v etických názorech mýtus výkonnosti a výjimečnosti znamená podléhat společenskému klimatu a představám, soustředěným na efektivitu. Pokud však uznáme, že potěšení je záležitostí individuální a interindividuální, vlastní každé osobě (bez ohledu na zaběhlé společenské nároky), uznáme právo každého na jasné prožívání vlastní sexuality. Z etického hlediska se jedná o odmítání propasti mezi výkonností a individuální realitou každého z nás.“ [5]

Z této etické úvahy bychom se mohli poučit i my sami.

2. Specializovaná sexuální výchova je přínosem pro rodiče i profesionální pečovatele

Opravdu o tom s nimi musíme mluvit?“

Již označení „to“ v sobě skrývá částečný podtext zdrženlivosti, studu i zatajování, protože v běžném životě patří slova z oblasti sexuality – a to hlavně díky jejich vulgarizaci ve všech směrech – hlavně do našeho soukromého života.

Je tedy opravdu nutné o „tom“ mluvit s dětmi a dospívajícími, kteří žijí s mentálním postižením, i když na základě problémů, které mají s učením všeobecně se dá předpokládat, že nebudou problematice zcela rozumět, a i když nám jiné dovednosti připadají důležitější, než „tamto“?

Je pravdou, že v rodinách dětí nebo dospívajících s postižením se každodenní učení točí kolem mnohem urgentnějších záležitostí a pro samotné přežité je často nutné uchylovat se ke zjednodušujícím řešením.

Dále musíme zkonstatovat, že ty děti a dospívající, jejichž postižení je velmi výrazné, nejsou v očích vlastních rodičů i profesionálních pečovatelů vždy jednoduše vnímání nejprve jako děvčata a chlapci, později jako dívky a mladí muži, a to hlavně kvůli všudypřítomnosti jejich hendikepu.

Já sama jsem v průběhu vzdělávacích programů, které jsem vedla v ústavech pro dospívající a mladé dospělé s vícečetným postižením, byla mnohokrát zaskočena tím, do jaké míry se pečovatelé a pečovatelky o svých klientech vyjadřují jako o „dětech“ – nejsou pro ně ani dívkami, ani chlapci, jelikož vícečetné postižení zaujímá veškerý prostor, jak v realitě tak v představách asistenčního personálu.

A tak by jistě bylo přínosem o „tom“ mluvit, jelikož považovat chlapce/dívky, vlastního syna či vlastní dceru za sexuální bytost, u které není „pohlaví“ určeno handicapem je z etického hlediska jistě správnější. Znamená to totiž, že druhého člověka uznáme za subjekt, i když někdy velmi odlišný, avšak přesto více připodobněný nám samotným.

„Jedná se tu spíše o bytost Alius, odlišného člověka, jehož odlišností ospravedlňujeme veškerá opatření, která děláme s ohledem na tuto odlišnost? Nebo o bytost Alter, tedy člověka podobného mě samotnému, a ve kterém se zákonitě musím sám rozpoznávat?“ [6]

U osob se silným mentálním postižením je otázka pro koho je specializovaná citová a sexuální výchova přínosem? pokládána s ještě větší naléhavostí, jelikož kvůli jejich význačné nedostatečnosti se u dětí ani nepředpokládá, že se jednoho dne stanou dospívajícími a později dospělými.

Jednou si mě na pravidelné semináře specializované sexuální výchovy objednala ředitelka zařízení pro mladé s autismem, a výuka měla probíhat přímo v zařízení. Když jsem se jí s věřila se svými pochybami ohledně toho, jakých výsledků můžeme dosáhnout u těchto mladých lidí (kteří téměř nemluví a mají veliké potíže s chováním), odpověděla mi: „Vaše práce možná nebude mít tolik užitku pro ty, u koho by se to dalo v jiném kontextu předpokládat, ale už jen to, že u nás máme specializovanou sexuální výchovu působí na ošetřovatele a rodiče, kteří najednou začínají vnímat, že tato mládež dospívá, navzdory svému těžkému postižení.“

Pokud budeme brát v povědomí, že „sexualita mladých lidí s postižením neexistuje jen sama o sobě, ani samostatně jako sexualita daného handicapovaného člověka, ale že také závisí na jednání a konání ostatních v tomto směru, na neustálé interakci“ [7], můžeme tak podrobit své osobní jednání v těchto citlivých oblastech novému kritickému pohledu a přehodnotit naše pedagogicko-výchovné hodnoty ve světle nově nabyté odpovědnosti. [8]

Cesta je zde totiž cílem!

„Nikdo nevzdělává nikoho jiného, a člověk se nevzdělává sám, lidé se vzdělávají společně prostřednictvím okolního světa.“ [9]

3. Specializovaná sexuální výchova je přínosem pro děti a dospívající s postižením

Jazyk spojený s citovou a sexuální oblastí je ten nejsilnější, jaký mohou lidé používat, ať už se jedná o osobu s postižení, nebo ne, ale je to také jazyk , který je nejsložitější zvládnout.

V běžném životě není téma sexuality nikdy vyřešené jednou pro vždy. Pokaždé se celý diskurz vytváří znovu.

Stejné konstatování platí o to více, pokud mluvíme o dětech nebo dospívajících a dospělých, kteří žijí s mentálním postižením.

Co se týká dětí a dospívajících, jejichž mentální postižení dovoluje alespoň částečnou integraci, nebere se sexuální výchova vlastně vůbec v potaz. Předpokládá se, že si jí do určité míry osvojují sami a tak je v současnosti v praxi dostupné jen velmi malé množství pravidelných služeb v této oblasti. Organizace SSJ ze Ženevy (Služba pro zdraví mládeže) vyjádřila potřebu přestat v této oblasti diskriminovat a již pět let integruje specializovanou sexuální výchovu do svých programů. Jenže množství dostupných programů je stále mnohem nižší, než poptávka.

Diskuzní nebo interaktivní skupiny, věnující se sexuální výchově mají za cíl umožnit mladým lidem, kteří nejsou schopní se příliš vyjádřit, nemohou si nic říct, případně komunikují podivným, zvláštním nebo příliš vzrušeným způsobem, aby se naučili vyjadřovat.

Setkání na kurzech specializované sexuální výchovy, ať už jsou individuální nebo skupinové, jednotlivé nebo se konají pravidelně po určitou dobu, v rámci instituce nebo v soukromí, jsou vždy velmi vítána a odehrávají se ve velmi vřelé a intenzivní atmosféře. Hodně se smějeme, úlevou a radostí, ne jen proto, abychom zakryli stud.

Specializovaná sexuální výchova se většinou soustředí na to, aby byl člověk schopný používat vhodná slova a činy pro vyjádření fyzických a psychických potřeb, souvisejících se všudypřítomnou životní energií, na které stojí celá naše existence, a která je o to složitější, když se do hry vloží nový příval hormonů.

Prostřednictvím nabytého sebevědomí a schopností (ať už jsou jakkoli omezené) a díky vnímání vlastních hranic se dítě či dospívající s handicapem jednak cítí jako součást celku, jako někdo, kdo se aktivně účastní nebo jen poslouchá, a tak se může otevřít nové chuti učit se, rozvíjet, budovat projekty, starat se sám nebo sama o sebe a přitom se radovat.

Specializovaná sexuální výchova pomáhá pochopit, co se děje, ale také vytvořit lidské vztahy, založené na respektu v oblasti sexuálního, citového a společenského života každého z nás. Veškerá aktivita, která se zde odehrává, je zacílená na uvědomění si sebe sama jakožto sexuální bytosti, na práci se sebehodnocením a představou o sobě samém a st tím také související představou o ostatních a jejich hodnocení.

Pokud zde mluvíme o vzdělávání, máme na mysli především schopnost vyjadřovat pocity. Následuje osvojení socializovaných znalostí a vzorců chování. Tyto oblasti se vzájemně nevylučují, ale naopak podporují.

Často velmi necudné projevy (které jsou necudné proto, že nejsou skryty před ostatními) jsou dány do širšího kontextu sexuality a dostávají pozitivnějšího zařazení. Pokud je přestaneme vnímat tak dramaticky a zrelativizujeme je, nebudou dále redukovány na pouhou genitální touhu, ale mohou být interpretovány jako citové a emocionální kroky, související s pocity, nebo jako nemotorné projevy zmatenosti.

Pokud budeme vzdělávat a informovat o oblasti citového a sexuálního života, budeme tak dávat životu určitou podobu. Ovšem neznamená to, že najednou jako mávnutím kouzelného proutku zmizí veškeré problémy, včetně těch, které souvisejí s postižením.

Zde uvádíme několik omezení, která platí pro přínosy specializované sexuální výchovy :

-         přestože se nám dnes může výchova v oblasti citového a sexuálního života, zaměřená na děti a mladistvé s postižením zdát přínosná (nezbytná?), není nutně vhodná jako jednotné řešení pro všechny. Některé děti či někteří dospívající mohou být přítomností vzdělávajícího člověka destabilizovány, jelikož se v jejich každodenním životě nic takového neodehrává.

-         pokud je sexuální výchova prováděna příliš předurčeným a předem stanoveným způsobem a nemůže být dostatečně přizpůsobována, postrádá jakýkoli smysl. Ztratila by totiž schopnost přinášet právě ty cenné nuance, které z ní dělají prostor pro řádné pochopení individuálních rytmů.

-         v poslední řadě se nebezpečí sexuální a citové výchovy skrývá v nejednoznačném vytýčení použitých prostředků a vytyčených cílů:

„Sexuální normalizace, všeobecně připouštěná v rámci vzdělávacích projektů v zařízeních specializované péče, může jít proti skutečným prostředkům pro sexuální naplnění, těch, které jsou propagovány, podporovány a prožívány. (...) Zabývá se tedy stejně tak hodnotami, které jsou podtextem intervencí jak z pohledu teoretického, tak tím, jaké účely plní a jaký praktický dopad má taková výchova nejen na vzdělávané, ale i na vzdělávající a stejně tak se zabývá společenskými a institucionálními kontexty, ve kterých se vzdělávací programy odehrávají.“ [10]

Závěr

Bez ohledu na pravidla a konformismu se původně položená otázka z názvu tohoto článku a odpovědi na ni týkají přijmutí základních humanistických hodnot v rámci celé společnosti, které jsou směřovány jednak na široké pole mentálních postižení, jednak na zákonitosti sexuálního a citového života.

Děti a dospívající, kteří žijí s postižením, se na našem světě a naší kultuře také podílejí. Mají tedy právo na to, co jim jejich sexualita dovoluje ve všeobecném rámci symbolů a hodnot, které jsou základními znaky lidského údělu.

  • Žádoucím přínosem specializované sexuální výchovy je rozpohybování kolektivních úvah a případně institucionálních změn, aniž by bylo nutné zaměňovat hodnoty a přístupy. Apeluje na ta místa, která jsou ve společnosti nehybná, zatuhlá a rigidní.
  • Vzdělávací přínos specializované sexuální výchovy přináší každému pečujícími (rodiči nebo profesionálovi) možnost vnímat handicapovaného člověka jako aktivního účastníka jeho nebo jejího vlastního vývoje v těchto citlivých oblastech.[11]
  • Skutečný přínos specializované sexuální výchovy se týká přímo dětí a dospívajících, kteří žijí s postižením, jelikož jim pomáhá vnímat jejich vlastní důležitost.

Z toho, co zde bylo řečeno tudíž vyplývá, že se všichni a všechny můžeme podílet na životě s větším uvědoměním, vyšší mírou jasnosti a pokory!

Catherine Agthe Diserens

Specializovaná sexo-pedagožka, autorka vzdělávání pro dospělé, presidentka společnosti SEHP (Sexualita a vícečetné postižení, SExualité et Handicaps Pluriels), www.sehp.ch

Ch. du Couchant 14, 1260 NYON, ŠVÝCARSKO, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.


[1] AGTHE DISERENS C., MERCIER M., VATRE F., op.cité

[2] AGTHE DISERENS C., MERCIER M., VATRE F., op.cité

[3] AGTHE DISERENS C., MERCIER M., VATRE F., op.cité

[4] AGTHE DISERENS C., MERCIER M., VATRE F., op.cité

[5] AGTHE DISERENS C., MERCIER M., VATRE F., op.cité

[6] BARILLET-LEPLEY M., Sexualité et Handicap : la paradoxe des modèles. D’Alter à Alius, L’Harmattan, coll. Le Travail Social, Paris, 2001

[7] LANG J.-L., psychiatre, La sexualité des jeunes handicapés, notes sur l’évolution des idées concernant la sexualité des handicapés mentaux, publié dans Neuropsychiatrie de l’Enfance, no. 40, 1992

[8] AGTHE DISERENS C., VATRE F., Du Cœur au Corps, formons-nous… puis formons-les, programme de formation d’adultes, reconnu par le Centre suisse de pédagogie spécialisé (CSPS/SZS, Lausanne-Luzern) par l’attribution du Prix Suisse 2001.

[9]FREIRE P., in Pédagogie des Opprimés, Ed. Maspero, Petite Collection, Paris, 1974

[10]AGTHE DISERENS C., MERCIER M., VATRE F., op.cité

[11]HABERMAS J., Théorie de l’agir communicationnel, 2 volumes, Fayard, Paris, 1987

« Červenec 2017 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Audio příběh