24. 10. 2016

Catherine Agthe Diserens: Sexualita v souvislosti s hendikepem - současný stav

Citový a sexuální život osob s hendikepem je široce diskutované téma na konferencích i v psaných textech. Co nám tedy ještě chybí? Podpora zaměstnanců ústavních zařízení a podpora rodičů.  Autorka: Catherine Agthe Diserens, překlad článku publikovaného ve švýcarském periodiku REISO zajistila R-R.

Catherine Agthe Diserens během mezinárodní konference R-R k sexuální asistenci v ČR. Foto: Jan Losenický

Mezi mezníky historie sexuality osob s hendikepem patří jak průlomové kroky vpřed, tak silný odpor. Výsledkem je, že sexuální výchova se uznává jako něco, co je nezbytné úplně pro všechny. Rovněž se uznává život v páru v rámci ústavní péče a příležitostná sexuální asistence[1] jako pomůcka v určitých situacích. Na druhou stranu, vývoj brzdí strach a společenská klišé ze strany rodičů a zaměstnanců ústavů, případně omezené finanční prostředky.

Posunuli jsme se od dob, kdy osoby s hendikepem nebyly považovány za sexuální bytosti (ještě v 60. a 70. letech), přes období, kdy se postavily proti tomu, aby byly redukovány čistě na svůj hendikep (od 70. let do první dekády nového tisíciletí), až k dnešní době, kdy nová klasifikace hendikepů[2] (Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví – ICF) a společenské nahlížení na hendikep[3] již nesměšují hendikep s identitou osoby, které se týká.

„Příručka dobré praxe“[4] a „Doporučení pro výchovu k sexuálnímu zdraví u osob s hendikepem“[5] přináší odpovědi na aktuální otázky. Díky těmto dvěma dokumentům je ve Švýcarsku poprvé na celostátní úrovni deklarované právo na přístup k vyhovujícím službám. Je třeba na ně nahlížet ve světle vývoje diskurzu o hendikepu a základních lidských práv, jichž jsou sexuální práva nedílnou součástí. Končí doba, kdy se věci řešily ad hoc a v každé oblasti země jinak.

Základní lidská práva jsou uznávána jako práva všech lidí, bez ohledu na to, zda žijí s hendikepem nebo bez něj. I v oblasti sexuality se o právech a povinnostech žen a mužů s hendikepem opakovaně a hlasitě mluvilo v kontextu společnosti, která výrazně uvolnila či dokonce zrušila sexuální tabu. Neměli bychom tím pádem přestat rozlišovat právo na citový a sexuální život lidí s hendikepem a tzv. zdravých lidí? Nejedná se o formu diskriminace, když u konkrétní skupiny lidí vždy vyjmenováváme práva a povinnosti, které jsou vlastně pro všechny stejné?

Sociální práce a riziko sexuality

S tématem sexuality se v práci setkává mnoho sociálních pracovníků, neboť v případě problémů v této oblasti se klienti obracejí právě na ně. Je to citlivé téma, protože s sebou nese určitou míru vědomého riskování, pokud jde o realizaci konkrétních řešení v zájmu dodržení rovnosti práv všech občanů.

Sexualita, v širším slova smyslu citový, intimní, senzuální a sexuální život, nás vede k hledání toho, jak skloubit konvenční společenský obraz a moderní praxi, vede nás k neustálému řešení etických otázek, jde ruku v ruce s integrací osoby s hendikepem do společnosti a diktuje vývoj vzdělávací teorie a praxe.

Společnost často nahlížela na sexualitu, touhu a potěšení jako na prostředky zpochybnění společenského řádu.

„Nezapomínejme, že sexualita rovněž plní společenskou funkci [...], že slouží ke komunikaci, k navazování vztahů, k vyjádření moci či zobrazování věcí; že je zabudovaná do složité sítě všudypřítomné společenské hry [...] Sexualita je v neustálé interakci se socializací, s kulturním stylem života. “ (LOUBAT J.-R., 1995)

Přidejme k této paletě ještě city, smysly, senzuálnost, někdy reprodukci a tu a tam patologické jevy. Všichni zúčastnění – sociální pracovníci, rodiny a uživatelé služby – mají vštípené tyto převládající hodnoty: viditelnost, výkonnost a perfekcionismus. Ty nás silně ovlivňují ve všech oblastech života včetně toho, jak se chováme v ložnici. V sociální práci se k těmto hodnotám ještě přidává požadavek nulového rizika.

Ať už sociální pracovníci působí v ústavu, chráněném bydlení nebo normální domácnosti, běžně jsou konfrontováni s citovým a sexuálním vyjadřováním osob, které jsou na nich závislé. V rámci své multidisciplinarity na sebe zároveň berou roli průvodce, učitele, pečovatele a v symbolické rovině i rodiče.

  • „Chci se vdát a být maminkou jako moje sestra.“
  • „Kvůli svému hendikepu nemůžu masturbovat rukama, pořiďte mi prosím vibrující hračku.“
  • „Chtěl bych se milovat s nahými ženami, jako jsou ty v televizi.“
  • „S přítelkyní se rádi na pokoji zamykáme, ale vychovatelům se to nelíbí!“
  • „Je mi 19 let. Chtěla bych mít na břiše trochu sexy tetování, protože bych se na něj mohla dívat, když sedím v kolečkovém křesle nahá. Nemám odvahu o tom říct rodičům.“
  • „Moje citová osamělost je nesnesitelná, pokusy o kontakt jsou neúspěšné. Chtěl bych, ale zároveň mám strach. Kdo by mi mohl pomoci?“

Jak důkladně využít svoje osobní úvahy k tomu, abychom lépe poslouchali a zejména co nejvhodněji reagovali? Jak reagovat, když chybí ta správná slova a tělo při dotyku promlouvá nebo se dotýká samo sebe? Jak porozumět některým sexuálním projevům, které jsou „mimo normu“, a vyhnout se banalizaci i přílišné dramatizaci? Sexualita člověka s hendikepem vyvolá u pečující osoby (rodič, profesionální pečovatel) téměř vždy nějakou odezvu, která může být rozporuplná. Proto je poznání sebe sama a našich interakcí s dalšími lidmi ve vztahu k různým stránkám lidské sexuality – citovým i intimně fyzickým – naprosto zásadní.

Osobní rozvoj namísto uniformizace

Pro mnoho lidí s mentálním hendikepem či duševním onemocněním platí, že mají jiný způsob vyjadřování tužeb. Rozumíme mu jen špatně nebo vůbec. Stává-li se proces rozklíčování jejich potřeb nebezpečným, nepředvídatelným či zmatečným, nebylo by jednodušší je banalizovat nebo prostě popřít?

Měly by v rámci integrace těchto lidí do společnosti odpovídat jejich sexuální projevy těm našim? Měli by se z hlediska věrnosti, stálosti vztahu či sexuální výlučnosti chovat ještě lépe než my? Pracovníci v tomto odvětví pořád zastávají spíše rigidní postoje a téměř vždy se snaží prostřednictvím sexuality vést tyto muže a ženy k uniformizaci spíše než k osobnímu rozvoji, který u každého může vypadat jinak. Zvládneme jim individuálně přizpůsobit svoji asistenci, tak aby skutečně odpovídala jejich potřebám, i když se možná zdají být vzdálené od těch našich?

Vyškolit pracovníky v tomto smyslu znamená naučit je pečlivě a neuspěchaně dešifrovat potřeby klientů, vyvarovat se kvapných, konvenčních či zjednodušujících závěrů a vyhýbat se stigmatizaci. Rovněž to znamená pomoci jim zvládat např. tyto rozpory:

  • Splnit povinnost ochraňovat děti, dospívající, ženy a muže v ústavní péči, ale zároveň jim umožnit získávání zkušeností, které jim pomohou růst. V atmosféře absolutní ochrany není experimentování možné. Kdo tedy na sebe vezme jaké (umírněné) riziko, neboť nulové riziko v této oblasti neexistuje?
  • Nutnost čelit vlastním emocím a vlastní sexuální historii, přičemž základní školení a popisy práce tuto oblast z velké části ignorují.

Tyto složité faktory často zamezují lidem s hendikepem žít tak, jak by si přáli, protože jejich touha po citovém a sexuálním rozvoji se střetává se strachem třetích osob a určitým nedostatkem prostředků v ústavních zařízeních, což paralyzuje šanci na změnu. Je nezbytné pokračovat v diskuzi a především koordinovaně a vytrvale jednat, aby se toto téma dostalo do všeobecného přemýšlení o tom, jak řešit otázku hendikepu. Je třeba přestat k ní přistupovat na bázi lokálních, ad hoc receptů, které v praxi často vídáme.

Správný odstup v intimní situaci

Pokud máme jako pedagogové (nebo pečovatelé či terapeuti) být schopni posoudit správný odstup v intimní situaci, měli bychom si důkladně zanalyzovat svoji vlastní citovou a sexuální historii včetně pohlavní identity, svých preferencí a toho, co nás přitahuje. V této každodenní interakci totiž vstupuje do hry sexualita všech protagonistů. Důležitější než řešit dopad orientací nebo preferencí jedněch nebo druhých je však chovat se zodpovědně. Nové zkušenosti získané v běžných situacích v chráněném bydlení, v práci nebo i na dovolené mohou s člověkem pohnout, otřást a vyvolat zdaleka ne banální pochyby. Jde ale o riziko, které za to stojí.

Umět poskytovat osvícenou asistenci mezi vším a ničím[6], mezi nedostatkem a nadbytkem, zvládat zjevně protichůdné požadavky (např. ochrana versus emancipace) a konečně věnovat čas přemýšlení o své práci... to vše je pěkně náročná, ale fascinující výzva! Přejme si, ať je atmosféra v institucích méně křečovitá a ať je hybatelem změn pro nás všechny. Přejděme od očekávání nejhoršího k propagaci nejlepšího možného.

Rovnost pro všechny nese svoje ovoce. Uznáním práv druhého svým způsobem zrušíme vzdálenost a rozdíly mezi námi. Pozveme ho, aby se k nám připojil u toho samého existenciálního stolu. Odcizení vyprchá.[7]

Catherine Agthe Diserens je specializovaná sexuální pedagožka a školitelka dospělých. Je předsedkyní švýcarského sdružení SEHP (Sexualita a kombinovaná postižení).[8] 


[1]C. AGTHE DISERENS a F. VATRÉ: Assistance sexuelle et Handicaps.
Au désir des corps, réponses sensuelles et sexuelles avec créativités (Sexuální asistence a hendikep. K tělesné touze a kreativním senzuálním a sexuálním řešením), 2. zrevidované a rozšířené vydání, nakladatelství La Chronique sociale, Lyon 2012

[2] „Rozlišování mezi osobami s hendikepem a bez něj musí přestat. Všichni jsme svým způsobem hendikepovaní a všichni máme emocionální problémy.“ Slova pronesená Billem Clintonem, kmotrem nadace MyHandicap, nejsou pouze vyjádřením jeho osobního nasazení, ale také stvrzením mezinárodní úmluvy o terminologii, kterou v roce 2004 přijala Světová zdravotnická organizace pod názvem Klasifikace ICF. Ta navazuje na klasifikaci CIDIH (Mezinárodní klasifikace následků onemocnění a úrazů) přijatou v roce 1980. Informace pochází z webu: http://www.insieme.ch/fr/handicap-mental/droit-et-egalite/convention-de-lonu

[3] PPH – Processus de Production du Handicap (Proces vzniku hendikepu), Patrick Fougerollas a jeho tým z quebeckého Institutu pro rehabilitaci fyzických hendikepů (IRDPQ).

[4] Viz prezentace o REISO.

[5] Viz prezentace o REISO.

[6] C.AGTHE DISERENS: Sexualité et Handicaps:
entre tout et rien! (Sexualita a hendikep: mezi vším a ničím!), vydalo nakladatelství Saint-Augustin ve Svatém Mořici v lednu roku 2013. Viz prezentace o REISO.

[7]Prostřednictvím nedokonalosti se společnost odhaluje, někdy nečekaným způsobem; vždyť konkrétno je často nejlepší vstupní branou k celé kultuře.“ Henri-Jacques Sticker

[8]Web sdružení SEHP: www.sehp.ch

« Červenec 2017 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Audio příběh